ROZHOVOR S KLÁROU ŠÍPKOVOU

 

Linda Matějovská

V MÝCH OČÍCH JE OCEL JEDNODUŠE DOKONALÁ

Potkaly jsme se s Klárou Šípkovou v nedávno otevřeném Showroomu v Klimentské ulici, který funguje jako obchod a zároveň je to i její ateliér. Sdílí ho společně s dalšími autory, kteří dohromady spoluutváří zajímavý kreativní prostor plný kvalitního českého designu.
Většina jejích šperků vychází z geometrických tvarů a čistých forem a k jejich tvorbě často používá technologii laseru. To ale neznamená, že by se v nich neodrážela i řemeslnost. „Vždy se snažím o dokonalost. „Moje šperky sice vypadají jako vyrobené jen pomocí stroje, ve skutečnosti ale je za nimi ukrytá i spousta ruční práce, která není vidět. S každým kouskem strávím tolik času, dokud nejsem s výsledkem naprosto spokojená.“
Klářiny šperky jsou charakteristické originálním tvaroslovím a nevšední krásou a jsou určené těm, kteří se nebojí vyniknout. Zajímalo mě, jak nad svými šperky přemýšlí, co ji inspiruje a co dělá, když zrovna nic netvoří.

Nejraději z tvých šperků mám kolekci „My Lace“. Překrýváš přes sebe tenké vyfrézované  plátky z nerezové oceli a vytváříš tak různé optické iluze. Baví mě, jak tyto šperky připomínají díla Vasarelyho a jiných op-artových umělců. Nechala ses jimi ovlivnit? 
Ne pravda, že optické klamy a iluze, třeba od M.C. Eschera, mě vždycky zajímaly. Tahle kolekce je inspirovaná hlavně moiré efekty, překrýváním rastrů. Po škole jsem totiž chvíli pracovala v jedné obrovské tiskárně, kde se zpracovávaly obaly na potraviny a já pro ně dělala DTP. Jednotlivé rastry tiskových barev se vyvolávaly na negativy a já kontrolovala, jestli správně seděly všechny přetisky, takže jsem se tam s těmi moiré efekty denně setkávala.

A jak jinak vypadá proces vzniku tvých šperků?
Každá kolekce má úplně jiný příběh a také jinak vzniká... Fascinují mě exaktní tvary a ty v ruce nenakreslíš, takže si šperky kreslím spíš v Illustratoru nebo 3d programu v počítači. U jiných zkouším proporce a tvary v reálných modýlkách z měkčích materiálů anebo vzhled vychází z konkrétních technologických možností zpracování kovu.

To ale pro šperkaře není úplně obvyklé, aby modelovali svoje kolekce v grafických programech, ne? 
Moje zaměření byla nejdřív grafika, kterou jsem studovala na střední, takže jsem si původně myslela, že se jí budu dál věnovat, ale pak mě sezení za počítačem přestalo bavit a na UMPRUM už jsem se hlásila na šperk. K 3D navrhování jsem se zase dostala přes stáž na průmyslovém designu, takže grafika a přístup designéra se do mojí tvorby hodně promítají. 
Každý šperkař z našeho uskupení UNOSTO má ale svůj osobitý a netradiční způsob práce. Třeba Markéta Richterová ke šperku přistupuje jakosochařka, vezme si blok corianu (umělý kámen, pozn. red.) a z toho vybrousí náušnice nebo náramek. Jiný je zase experimentátor, láká ho hra s rozmanitými, pro šperk netradičními, materiály, zkoumá jejich vlastnosti, barví je, ohýbá, nahřívá, odlévá a z toho mu pak pod rukama vznikne něco krásného.

Kvůli kolekci „Structures“ jsi kontaktovala továrnu na pružiny. Jak ses k této spolupráci dostala? Rozbila se ti postel?
Pružiny mě něčím fascinují. Už ani nevím, kdy to začalo. Ale jo, vím! Rozebírala jsem propisky a schovávala si z nich pérka. Bavil mě na nich ten pravidelný opakující se moment, ta cykličnost.
Téma nekonečnosti je mi obecně blízké.

Stejně jako chirurgická ocel, se kterou nejastěji pracuješ. Občas se ale setkávám s názorem, že lidé do šperků z chirurgické oceli nechtějí tolik investovat, a raději si koupí stříbrné nebo zlaté. 
Zákazníci si kupují moje šperky protože mají specifický design a je v nich ukrytý osobní příběh, na materiál nijak negativně nereagují... Každopádně nerez vydrží mnohem déle než stříbro! Nerez je tvrdá, ušlechtilá a nekoroduje jako stříbro. Díky pevnosti si můžu dovolit spoustu jemných detailů a subtilních konstrukcí, výsledný šperk pak je navíc lehký i pevný zároveň. V mých očích je ocel jednoduše dokonalá.

Výjimkou byl tvůj projekt „Emoce“ a nejnovější kolekce broží „Lunární fáze“, kde je hlavním materiálem Barrisol, polyvinylová fólie, která se používá v architektuře a interiérovém designu. S ní jsi vytvořila kolekci broží, které reprezentují různé pocity, jako je radost, strach nebo naděje. Měla jsi v tu dobu chuť zkusit si něco nového?
Je pravda, že jsem měla chuť na nějaký experiment, ale byla to spíše shoda okolností co mě inspirovalo s tímto materiálem pracovat. Můj přítel je architekt a on byl v rámci jednoho svého projektu pozván na exkurzi do továrny ve Francii, kde se Barrisol vyrábí. Měl tam jet se svým kolegou, ale nakonec jsem místo něj jela já. A tak to vzniklo. Ale je pravda, že když člověk pracuje pořád jenom s jedním materiálem, tak ho to začne trochu nudit. Takže podvědomě jsem možná potřebovala změnu. A takhle to v životě podle mě chodí. Když člověk naslouchá svým pocitům, tak ho to vede dobrým směrem a většinou se tajná přání nakonec zhmotní.

Na loňském Designbloku jsi pak představila svůj poslední soubor šperků s názvem „Time“, co bylo impulsem tady?
Čas je jedno z dalších témat, které mě zajímá. Stejně jako nekonečnost, pohyb, emoce nebo hudba, to jsou všechno abstraktní pojmy, se kterými se každý může ztotožnit. Všichni kolem mě pořád opakují, jak něco nestíhají, jak nemají čas a že se dny pořád zrychlují. S časem prostě bojujeme všichni. Tak jsem začala analyzovat jednotlivé časové úseky, jako je minuta, den nebo rok, a to byla základní inspirace pro rozměry mých broží a náhrdelníků.  

Kde vlastně hledáš inspiraci? Sleduješ trendy na internetu?
Myslíš Pinterest? Jasně, sleduji, co kde vzniká. Naopak, bylo by hloupé se o to nezajímat! Ujasňuji si tím ale spíše svůj vkus, než že bych se inspirovala konkrétními šperky. Člověk si krystalizuje názory na to, co ho zajímá. Všechno, co člověk vidí, si někam ukládá, a to se pak do šperku promítne. A také mě to osobně posouvá. 
Jinak ale zpracovávám především témata, která vychází ze mě. Je to moje osobní hra s příběhy a experiment, ve kterém hledám ideální tvary a proporce ve vztahu k lidskému tělu.

A čím se nejčastěji odreaguješ, když netvoříš?
Celé léto třeba jezdím na skútru. Vlastním Piaggio, které mi přítel vytunil, takže na magistrále dávám i 100 km/h. A pak taková ta klasika jako jsou procházky, jóga, plavání. Chtěla bych také víc cestovat! Neumím ale moc plánovat, takže se mi to zatím moc nedaří. 
Moje práce mě ale naštěstí hodně baví, takže se tak často odreagovat nepotřebuji.